Deníky: Omluva a jak dál

Když přemýšlím nad svým životem, musím se mu nejprve omluvit. A chci. Potřebuju to. Nejvíc to potřebuje moje tělo. Tolik jsem mu ublížil, že šrámy si ponese až do konce.

Stejně tak i svý duši se moc omlouvám, jak jsem místo ní a jejího krásnýho úsměvu "zastupoval" místo ní a lhal i předstíral. Jo, obelhával jsem sebe a lidi kolem. Předstíral že vše je ok a nebylo, vymlouval se, vyhýbal, nežil, bral, kde nebylo moje a nic nedával, urážel a srážel, namísto abych pozvedal.

Prosím za odpuštění svý srdce. Ještě teď bolí docela hmatatelně, těžko se kolem něj dejchá. Kašlal jsem i na něj a hloupě podceňoval svou bipolárku a tak postupně upadl do alkoholismu. V této "zoufalosti" jsem se ocitl na dně a přišel o vše, nakonec málem i o život.

Na druhý straně mi všechny pády ukázaly druhou stranu. Je to ta místo, o kterým Ježíš říká, že nás činí svobodnými (Jan:8,32). Nakonec jsem díky Panně Marii a Ježíšovi vstal. A taky proto, že na mně lidi nezanevřeli a ujali se mne. Těm chci nejvíc poděkovat. Patří mezi ně moje máma a milovaná žena a přátelé, kteří zůstali.

Nad těmi, kteří živili mou závislost, hůl nelámu. Často si ale povzdechnu nad tím, co se s nima asi stalo? Kam musela klesnout jejich úroveň, že jsou pro ně důležitější dekrety, než chybující člověk. Kde zůstali, když se pro ně přátelství stalo pouhým synonymem výhodnosti? No jsou z nich úspěšný podnikatelé, třeba jako ten v Karlových Varech a ten, co mně prodal hned, jak viděl, že se může stát biskupem. Nechávám tedy tyto mrtvý, ať pochovávaj svoje mrtvý.

Jsem hrdej na sebe, že v tak žalostným stavu, jsem tyto lidi zahlíd, a vydal se novou cestou s lidma, který jsem potkal v nemocničních pokojích. Dělám konečně věci, které dělat chci, jak je cítím a vnímám a nemusím se škatulkovat do šuplíčků. Jsem aspoň zas trochu sám sebou.

Pomohlo mi i to, že mě vyhnali z církve, pod různejma hrozbami a s náležitým vydíráním. Jo, co taky čekat. Sice jsem vybudoval znova vyhořelej kostel v Mirovicích a doprovázel tam stovky lidí, s nimiž jsem i dnes ve spojení, ale to se v takový instituci rychle zapomíná. Navíc je nakonec dobrý, když už nemáte nic s bývalejma estébákama a současnejma vekslákama. Obdivuju lidi, jako je třeba biskup Juraj, že s takovejma hajzlíkama vydrží.

Dnes jsem tedy knězem bez instituce. Mou církví je církev Kristova, která není napojená na jakýkoliv členství, majetek a princip nadřazenosti. Za svou víru taky nepobírám plat. Musím se zkrátka živit poctivě. Nemusím dělat kompromisy ohledně svědomí. A tak se můžu v klidu přihlásit ke svý minulosti a narovinu přiznat povahu špatnejch kroků, chyb a omezení (nemocema počínaje: bipolární porucha, deprese, úzkosti, a vážnejch selhání jako třeba alkoholismus).

Důvěřuju Ježíšově cestě a modlím se a prosím za odpuštění, přičemž vím, že ostatní mi odpustit nemusej a také to asi neudělaj. Mají na to rozhodně právo. Stejně tak ti, kteří mi "už nevěří". Je to ok. Chlap tohle musí unést, aby mohl jít dál. Děkuju za tuhle zkoušku. Děkuju sobě, za to, že zase stojím rovně, abstinuju, pracuju, sloužím pravidelné mše… A především lásku děkuju. Smím milovat. To jsem si vždy přál. A výše uvedenou cenu za to rád zaplatím.

Je super, že neoslovím tisíce a statisíce lidí jako dřív. Husitská instituce mne pomlouvá, kde může a tak mám zákaz vstupu do médií. Vím, že nejsem nic víc, než hovno ve vysoký trávě, ale hloupej sem nebyl nikdy. A tak vím, že komunikovat můžu i jinak…

Přeju vám hlavně zdraví přátelé. Žádnej váš hřích, žádná vaše slabost a nemoc, nic z toho, nemá poslední slovo. To patří Bohu.

V Kristu a Marii

bratr Filip