kázání

1. 12. 2024 ADVENT

Advent je z latinského slova příchod. Ale, kdo za kým má přijít? Poněkud naivní je představa, že Ježíšek přichází vždy kolem adventu a dorazí o Vánocích. Co, když jsme to my, kdo máme zvednout zadek a vyrazit? Co, když máme přicházet my a ne On. Sám používám často navigaci na telefonu. Ale tady je třeba přepnout na navigaci srdce a nic nedělat. Naprosto nic. Protože stačí vstát a chodit, jak říkával Ježíš. Vše ostatní se odehraje pak podle Boha a ne podle "plánu". Komunisté měli pěkné heslo: "v základu všeho je plán, bagr pak rozryje lán". Asi tak. Víme jak takové plány končí. Adventem vše začíná. Tak vstaňme a pojďme, bez mošen a bosí, bez těch pár centů. Máme na to koule? Asi ne. Pohodlíčko je lepší. Amen. 

24. 11 .2024 KRISTUS KRÁL

Dnes je Slavnosti Ježíše Krista Krále. Ježíš odpovídá Pilátovi v Janově evangeliu, že jeho království není z tohoto světa. Historicky vzato se všechna království (republiky, etc.) rozpadaly, neboť neustále bojovali. Ale Ježíš nám dnes říká, že nemusíme bojovat, že nic z toho není mocí v pravém slova smyslu. Jenže realita jíž jsme obklopeni je mocí falešnou, je to moc, která si hledá jen nepřátele, které chce zesměšnit, zotročit, zmanipulovat, zkorumpovat nebo dokonce zničit, zabíjet ve jménu míru. A my tomuto naprostému nesmyslu věříme. Dokonce i sekty, kterých je dnes kolem nás dost a dost (Igor Chaun, Jaroslav Dušek, atp.) jsou ochotni pro moc udělat cokoliv. Opilost není jen věcí závislých na alkoholu, kterou jsem na vlastní kůži prožil, ale je to i opilost mocí, vlastní pravdou (církve). Proto jsem za tuto slavnost velmi vděčný, byť vůbec není stará (1926). Vědomí, že má vlastní slabost je mou silou, je úžasná. Je to cesta k vlastnímu zdravení i uzdravování světa. NEMUSÍM BOJOJOVAT, mohu PŘIJÍMAT. A přijmout Ježíše Krista jako krále, znamená odevzdat se jeho vůli. A ta je shrnuta v Janově evageliu: "Abyste se milovali, jako jsem miloval já vás." V "područí" Krista Krále nemusím bojovat, ale mohu nejen přijímat, ale také dávat. Nedávno jsem byl na mši svaté, kde kněz kázal proti homosexualismu. Abychom se prý za tyto nemocné modlili. Udělalo se mi v kostele špatně a odešel jsem. Tak jako jsem odešel z Církve československé husitské, kde vládnou zlaté řetězy a ohánějí se vlastní spravedlností. Nicméně tím jak jsem odešel z kostela i církve, mohl jsem si uvědomit vlastní hříšnost a pochopit, co znamená modlit se za své nepřátele - nebojovat s nimi, ale modlit se v srdci, nikoliv okatě, ale v tichu. Uvědomil jsem si také, že jsem nebýval jiný a ještě stále jsem. Neboť mne mnohdy přepadají pochybnosti o sobě samotném. Oprávněné, neboť dokud bude žít mé falešné já, nikdy ve mně nebude žít Kristus. Nebude tam pro něj a jeho SKUTEČNOU MOC žádné místo. Amen.

17. 11 .2024 SPATŘIT BOHA

Spatřit Boha, jakkoliv je samotné toto slovo zatíženo jako podstatné jméno a nepochopeno, alespoň tak jak jej vnímali indiáni, jako Velkou Matku a Velkého Otce, spatřit Nebeské království nikoliv po smrti, ale už tady, spatřit něco, co opravdu pomůže je pro normálního člověka téměř nemožné. Církev tuto komoditu nabízí jen v omezené míře a to těm, kteří berou svůj život jako boj o pytel plastových víček, za něž se dostanou do nebe po smrti. Skutečné a zdravé náboženství však nabízí pouze přítomnost, tady a teď. Proto ten nezájem, proto mnoho věřících opouští toto místo a zanechává je pusté. Neboť nechtějí nic jiného, aby byli skutečně milováni. Nedivím se proto s otcem Richardem, že svět je skutečně unaven našimi nudnými one man show liturgiemi, hábity a složitou dogmatikou, kde přístup k prostému životu, který učil Ježíš je téměř nemožný. Skutečně musí ono falešné nebe a falešná země pominout, jak dnes čteme v evageliu, dokud neuvěříme v prostou cestu s Kristem,, kterého nezajímá barva pleti, hranice, pohlaví a další. Co může zdravé náboženství nabídnout je přijetí a sdílení. Nikoliv pouhé máchání zlatými kalichy a citováním Ježíšových slov "to čiňte na mou památku." Všiměte si prosím, že Ježíš říká čiňte, nikoliv "žvaňte", všimnete si nepřesného překladu "na mou památku". Eucharistie není památkou na zesnulého, ale pamatováním si, je v tom čas přítomný. Nikoliv minulý nebo budoucí. Cestou k pochopení dnešního evangelia je PŘÍTOMNOST. Pokojnou neděli sestry a bratři. Amen

10. 11. 2024 UNIVERSUMS

Společenství s Ježíšem vždy stálo více na lůzrech, malomocných a maličkých, téměř neviditelných. Richard Rohr to krásně popsal ve své dnešní úvaze o milosrdném Samařanovi. I já jsem se vždy domníval, že Samařan je obrazem Ježíše, ale existuje tu i jiná možnost jak se na příběh o zraněném a okradeném muži u cesty dá uvažovat. Pomiňme nyní kněze, kteří spěchali na bohoslužbu a tak zraněného překročili a spěchali dál. Je tu možnost spatřit Krista přímo v onom zraněném a v Samařanovi za jistých okolností sebe sama. Pokud se ujmeme těch, kteří mají hlad, jsou nazí, na cestě, ve vězení, nemocní, mají žízeň, ujímáme se vždy Ježíšova radikálního učení. Naše víra se poté stává obrácením do tváře Boha. Pak už se nedívám "já", ale Bůh vidí Boha. Je to iniciace, kterou bychom jako věřící měli projít. Popravdě v posledních měsících se mi to nedaří. Samařan v Bibli byl cizinec a mně se podařilo mnohokrát takto některé lidi vnímat nebo je dokonce urážet. Cítím v posledních dnech v tomto místě velmi křehký obrat, byť mí "nepřátelé" mne nešetří a dokonce se i odmítají podepsat. Odpouštím jim i sobě, protože konverze, kterou je onen zraněný je i konverze k pravému Já. I já musím ovázat své rány a sklonit se k tomu nejslabšímu. Jsou věci, které nemůžeme jen tak sami zvládnout. Potřebujeme silnou odvahu k realitě, abychom byli opět následovníky Krista a nikoliv partikulární sebrankou, která vykřikuje Čechy Čechům a přitom se v kostele pohodlně usadí do lavic nebo blahosklonně přednášejí cosi z kazatelny, aniž by to sami praktikovali. Kolikrát se mi to jako knězi stalo a lituji toho.Chceme-li nasledovat Krista pak musíme být univerzálními lidmi, kteří překračují své vlastní hranice, aby vyšli vstříc Samařanům (cizincům) ve skutečném světě i ve vlastním srdci. Jak říká dnes otec Richard: "nedovedeme a nechceme se učit – dokonce do té míry, že jdeme do války ve jménu míru. Je to, jako kdybychom nemohli bez nepřítele žít….Je to jak, kdybychom nedovedli žít bez negativní energie. Cenou za mír je spravedlnost. Cenou za mír je pravda. A jsou to právě ti opuštění u cesty, kteří nás tomu učí."

3. 11. 2024 - PROČ NEPOZNÁME KRISTA?

Říká se, že vše se pozná až dojde na lámání chleba. Nejsem si jistý zda toto přísloví pochází z tohoto evangelia, ale Ježíš musel mít asi opravdu poněkud jinou, když ho jeho vlastní učedníci nepoznali? Nebo byl jejich smutek tak velký, že jím byli oslepeni? To nevíme. Ale toto setkání mělo hmotnou část. Zjevně ani cesta ani vypravování o prorocích nepohnulo srdcem učedníků, až chléb v ruce a společný stůl vše změnil. Také my si často neuvědomujeme, že spousty slov a mouder nás nemění tak jako hmota. Teprve při dotyku, jídlu, věcí tak všedních se to může změnit. Jen potřebujeme čisté a otevřené srdce a nikoliv představy velezázraků v podobě cherubů, chórové hudby a záblesků nebeských světel. Náš bratr Kristus, jak píše Dorthe Sölleová, na nás nic takové nechce a nic takové nečeká. To bychom dělali z církve pimprlové divadlo, a bohužel také dost často děláme. Církev je především společenstvím přátel, skutečných sester a bratří, rodinou. A v takovém místě smíme Krista poznat.

27.10. 2024 - STRACH

Sestry a bratři, strach je emoce, která ovládá nás všechny, alespoň občas. Strach postavit se zlu, strach o to, co si o nás budou myslet ti druzí, strach ze smrti. Potřebujeme tu pravou moc, onen pokoj v srdci, který do našeho života vnáší Kristus. I přes zavřené dveře naší nedůvěry vstupuje Kristus a nám fyzickou víru. Ukazuje nám svůj bok a ruce. Teprve potom smíme prohlásit viděli jsme Pána. Všimněte si, že ostatní učedníci na tom nebyli lépe. Jsme blahoslavení, pokud poznáme Krista tak jako sv. František, ve svých bližních, zvláště v těch, kteří jsou pro nás nesnesitelní a jsou nám kamenem úrazu. Není těžké milovat toho, kdo miluje nás, říká Evagelium. Je obtížné poznat Krista v našich nepřátelích, a co si budeme povídat, často je pod svícnem největší tma. Nechápeme, že těmi největšími nepřáteli jsme si sami. Máme život v jeho jménu, píše se dnes u Jana. A je to pravda, dokud to nepochopíme srdcem, budou to jen falešné zprávy, bude to jen v naší hlavě.

20. 10. 2024 - KŘÍŽ

Také dnes je ve světě tolik nenávisti a zloby. Tolik ukřižovaných těl ve svých stigmatech, válkách, konfliktech jsou křižováni lidé fyzicky i sociálně a jsou vyháněni a nenáviděni. Jak pravil Ghándí "oko za oko a svět bude slepý". A to se právě děje. Svět oslepnul už dávno, kdy nepochopil, co je to Odpuštění. Pilátové naší doby chtějí mít klid a tak vyhoví křiku víc než klidnému tichu a dialogu. Vše, co by bylo rozumné, je rozsápáno chtivostí pravdy. Jenže ta je, ta se nedá vlastnit. Můžete mít média všeho druhu, sociální sítě, a může vás být třeba většina. Ale jak krásně napsal Karel Čapek, každý z nás je Kulhavý poutník. Ten naději má, přestože není první, nejrychlejší, ale za pravdou alespoň kulhá, belhá se. To je naše cesta. Nikoliv řev církevních polytbyr a tribunálů, kteří chtějí stále někoho "zabít".