Spirituální krize

Spirituální krize člověka je vždy příležitostí. Je však také tím nejnebezpečnějším obdobím, pokud zůstaneme sami a nepožádáme o pomoc. Krize se totiž dotýká všech našich částí. Týká se stejně naší duše jako fyzického těla, dotýká se vztahů. Každé zdravé náboženství nás vede k otázce, kým doopravdy jsme. Dnes žijeme příliš odtrženě od něčeho takového, od místa, kde je normální si takové otázky pokládat. Kristus na tuto otázku odpovídá: jsi milovaný - jsi milovaná. Odpovídá nejenom slovy, ale i svým tělem. Věřím, že spirituální krize je šancí jak najít své pravé Já. Je však třeba počítat s tím, že na této cestě se musíme vzdát mnohých věcí, na kterých lpíme, abychom je mohli milovat, abychom je nechali jít. Nevěřím ve snadná řešení. Nicméně bych rád varoval před lacinými řešeními, která obcházejí rozhovor s psychologem či psychiatrem, nebo alespoň praktickým lékařem. Užívat antidepresiva, navštěvovat psychoterapii a využívat další možnosti moderní medicíny není v rozporu s duchovní cestou, je to její přímá součást. Možná bude stát za úvahu například využití hlubinné psychologie. Doporučuji seznámit se blíž s možnostmi tzv. hagioterapie, kterou u nás v ČR vede MUDr. Prokop Remeš.

Modlitba

Modlitba je jednou z velmi prostých způsobů uzdravení. Nemá vůbec nic společného s přeříkáváním nějakých "zaklínadel" či opakováním předepsaných básniček. Navíc modlitba je dostupná okamžitě. Z těch nejdostupnějších je tu např. tzv. Ježíšova modlitba: "Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou." Její neustálé opakování vede k tomu, že se modlitba rozezní uvnitř nás samotných. Můžete jí opakovat třeba i celý den. Velmi brzy vám také přijde odpověď. Další modlitbou, kterou mám ve velké úctě, je modlitba Andělského pozdravení: "Zdráva's Maria, Milosti plná, Pán s Tebou. Požehnaná jsi mezi ženami, a požehnaný je plod života tvého Ježíš." Tato modlitba nás vede k naší podstatě: jsme požehnaní a můžeme dát tomuto světu i sobě samotným Ježíše. Maria je Matkou Ježíšovou, Maria je také plně člověkem, ženou, přijímající a tak i požehnanou. Ona nás mnohému může naučit.

Časem zjistíte, že modlitbou může být vše co děláte. Upéct koláč je modlitbou poděkování a radosti, je to modlitba chuti a sdílení. Stejně tak může být modlitbou sprchování se, procházka, jakákoliv tvůrčí činnost a jistě i naše sexualita. To vše je totiž vyjádřením spojení.

Odpuštění jako lék

Učíme se celý život umění odpouštět. Podle Ježíše je to jediný lék. Jenomže nelze odpustit jiným a neodpustit sobě, odpustit sobě a neodpustit druhému. Odpuštění je snadné, ale dojít k jeho celosti tak úplně snadné není. Velmi krásně to v knize Spojení s Bohem popisuje Anthony Mello:

"Všimli jste si, že nám nikde v Novém zákoně Ježíš neříká, že musíme projevit lítost, abychom dostali odpuštění za hříchy? Ne, neříká to nikde, a to se samozřejmě týká i lítosti nad hříchem. Zkrátka ji přímo nevyžaduje. A zatímco se ztrácíme v něčem, co po nás Ježíš vlastně přímo nevyžadoval, šikovně přehlížíme to, co přímo a neústupně vyžadoval. Říkal: "Chceš-li od mého nebeského Otce odpuštění, musíš odpustit svému bratrovi."

Každý odpuštěný hřích se stává šťastnou vinou - způsobem uzdravení duše. Proto se domnívám, že je velmi podstatné přiznat si naší vinu. Anonymní alkoholici to vyjadřují pátým krokem z dvanácti: "Přiznali jsme Bohu, sami sobě a jiné lidské bytosti přesnou povahu svých chyb." 

Vědomí, přijetí, přiznání si reality, to je 60% úspěchu. Tím, že obviním druhého se nevyléčím. Pak by platilo to, co říkal Gándhí: "Oko za oko a svět bude slepý."